V české kotlině nás téma na lidi útočících krokodýlů příliš trápit nemusí, při koupání a provozování vodních sportů na Lipně nebo Máchově jezeře inkasujeme nanejvýš vosí žihadlo. Existují nicméně země a oblasti, kde jsou místní obyvatelé s tímto problémem bezprostředně konfrontováni. Podívejme se třeba do afrického Mosambiku. Jedna z nejchudších a nejzaostalejších zemí světa je domovem relativně silné populace krokodýlů nilských.
Na řadě míst sdílí vesničané životní prostor u břehů řek právě s krokodýly. Vyjímkou nejsou vesnice situované na obou březích řeky – leč bez mostu. Místní tedy řeku dnes a denně přecházejí, ženy v ní perou prádlo, děti se koupají. Míru rizika lze přirovnat k pravidelným pěším procházkám po dálnici D1 za plného provozu. Mentalita místních vesničanů je ovšem poněkud odlišná. Jsou totiž přesvědčeni, že dobrému člověku, vedoucímu spořádaný život, ze strany krokodýlů žádné nebezpečí nehrozí. Krokodýli to kupodivu vidí jinak a tak není překvapením, že populační přírůstek bývá v takových vesnicích poněkud nižší než v jiných oblastech.
Kteří krokodýli mohou být člověku nebezpeční? Předně je třeba si uvědomit, že kořist velikosti člověka zajímá krokodýla od délky 2,5 metrů. Takoví jedinci váží okolo 70 kilogramů. Čtyřmetroví pak 300kg, pětimetroví přibližně 700kg. Váha se přirozeně může o něco lišit v závislosti na druhu a vyživné kondici daného jedince. Ze všech 23 existujících krokodýlích druhů představuje reálné riziko jen asi osm. Ostatní druhy jsou buď velmi malé, nebo plaché.
Skutečně nebezpečnými jsou zejména zástupci dvou druhů. Krokodýl nilský Crocodylus niloticus a krokodýl mořskýCrocodylus porosus. Jde o jedny z největších plazů vůbec. Běžně dorůstají tří až čtyř metrů. Staří samci mohou v ideálních podmínkách dosáhnout délky okolo šesti metrů, samice zpravidla dorůstají jen asi tří metrů. Opatrnost je na místě i v případě aligátorů severoamerických Alligator mississippiensis, kteří jsou jen o něco menší. První z jmenovaných obývá v relativně hojných počtech subsaharskou Afriku, druhý je domovem v rozlehlých oblastech jihovýchodní Asie. Jen v severní Austrálii jich žije okolo 140 tisíc a ještě v sedmnáctém století obýval i jižní oblasti Číny. S aligátory se setkáme výhradně v jihovýchodní části USA, díky dobře propracované a uplatňované ochraně jich dnes ve volné přírodě žije několik milionů.
Jak vlastně probíhá útok krokodýla? Téměř ve všech případech ve vodě, často i na mělčině. Predátor buď číhá ukrytý pod hladinou nebo v bahně a dostane-li se kořist do bezprostřední blízkosti, prudce vyrazí. Na krátkou vzdálenost je schopen takřka vystřelit z vody na břeh rychlostí až 70km v hodině. Zpozoruje-li objekt svého zájmu na hladině větší vodní plochy, například plavce, pozvolna se přibližuje a v závěrečné fázi útoku zrychlí. Menší kořist usmrtí stiskem silných čelistí, větší ale musí stáhnout pod hladinu a utopit. Často se přitom pod vodou začne rychle otáčet kolem své osy. Oběť je tak naprosto dezorientovaná a její šance na obranu a únik se výrazně snižuje. Krokodýl je k takovému způsobu lovu od přírody dobře vybaven. Velký exemplář vydrží na jeden nádech pod vodou až dvě hodiny
Zejména v chudých, rozvojových zemích podstupují rybáři riziko dnes a denně. Vstupují se sítěmi do vody, plaví se za úlovkem na nízkých vratkých loďkách a bezpečným řešením není ani lov na udici z větve stromu na vodou. Krokodýli jsou překvapivě zdatní skokani, pomocí silného ocasu dokáží vymrštit kolmo nad hladinu až dvě třetiny své celkové délky. Velké, těžké kusy už tak mrštné nejsou, ale například třímetrový dokáže vyskočit až dva metry nad hladinu. V bohatých, vyspělých zemích, tedy ve zmiňovaných Spojených státech amerických a Austrálii nemají lidé potřebu vstupovat do vody kvůli každodenní obživě. Ke konfliktům dochází obvykle při rekreačních aktivitách a téměř vždy úplně zbytečně. Australané si o útocích vedou detailní statistiky. V letech 1975 až 2005 došlo na nejmenším kontinentu celkem k 68 útokům. Průměrně tedy 2,3 za rok. Pouze 20 z nich skončilo skončilo úmrtím napadeného. 55% napadených bylo pod vlivem alkoholu. 74% napadených byli muži. Průměrná délka útočících krokodýlů: 2,7 – 5,1m. A kde krokodýli útočili? V 82% se obět nacházela ve vodě. V 9% případů byla do vody stažena z loďky, jen 9% napadených se v momentu útoku nacházelo na zemi. Až na vyjímky se vždy jedná o hloupé lidské chyby, přeceňování vlastních sil a naopak o podceňování možného rizika. Významnou roli hrají alkohol a drogy. V subsaharské Africe, domovině krokodýla nilského, se takové statistiky nevedou. Lze jen odhadovat, že případů napadení bude mnohonásobně více. Na druhou stranu, jakkoliv je konflikt člověka s obřími plazy mediálně atraktivní, v zemích třetího světa nemůže být svým omezeným rozsahem vůbec srovnáván s úmrtností způsobenou např. malárií, AIDS nebo hladem. Ve vyspělých zemích zase s častými autonehodami a jejich tragickými následky.
Jaké z toho plyne ponaučení pro českého turistu, kterému už Lipno nebo Máchovo jezero nestačí a rozhodne se vyrazit do tropických nebo subtropických oblastí? Netřeba nic dramatizovat. Stačí se informovat u místních obyvatel, zda náhodou v místní řece nebo jezeře nežije populace některého z větších krokodýlích druhů. V případě kladné odpovědi pak do vody nevstupovat a držet se raději dále od břehu. V subtropických, jihovýchodních oblastech USA, zejména na Floridě se doporučuje koupání jen v moři a v bazénech. Nikoliv v řekách, jezerech a vodních kanálech. Vedou i zde totiž shodné statistiky jako Australané. S drobným rozdílem. Útočníkem nebývá krokodýl nýbrž aligátor.
Text a foto: Libor Kopečný
Článek byl uveřejněn v časopisu Lidé a země 5/2012