Zamyšlení (nejen) nad gaviály

Ve středu 23.1.2008 dorazila do Zoo Praha dlouho očekávaná zásilka. Sedm exemplářů gaviála indického, Gavialis gangeticus. Tři samci, čtyři samice. Detaily o dovezených zvířatech jsou poměrně obšírně popsány v aktualitách naší asociace, pojďme se tedy na gaviálí problematiku podívat z poněkud širšího, nejen zoologického úhlu pohledu.

 

„Projekt gaviál“ byl v Zoo Praha připravován několik let a první zmínky o připravovaném projektu se v médiích objevily zhruba před dvěma lety. Lidé, kteří mají možnost pod pokličku Zoo Praha nahlédnout, vědí, že pan Petr Fejk vládne zahradě pevnou rukou. To se přirozeně ne každému musí zamlouvat. Je ovšem skutečností, že odborným zoologickým radám svých kurátorů a vědeckých pracovníků naslouchá. V jednom ze svých rozhovorů pro média na počátku roku 2007 kdy se o gaviálech zmínil, sám přiznal, že se do tohoto projektu v podstatě nechal dotlačit svými spolupracovníky a sám by jej nijak aktivně neprosazoval. Za všechny odborné pracovníky zahrady je zde potřeba za návrh a prosazování myšlenky chovu gaviálů vyzdvihnout přínos zejména kurátora plazů pana Petra Velenského a vědeckého pracovníka Zoo Praha RNDr. Ivana Reháka. Ve chvíli kdy k finálnímu rozhodnutí došlo jej ředitel zaštítil plnou vahou své osobnosti, ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy zajistil potřebných dvacet milionů korun na stavbu nového pavilonu a celý projekt dostal jasnou zelenou. Za marketingové a PR aktivity, které byly jím a týmem spolupracovníků spuštěny, jakmile se gaviálové ve svém novém příbytku po dlouhé cestě rozkoukali, by se nemusely stydět přední tuzemské společnosti se stamilionovými marketingovými rozpočty. Jen namátkou. V jeden den se vcelku dlouhé, oslavně pojaté reportáže objevily v hlavním večerním zpravodajství ČT 1 a TV Nova. Příspěvky byly v průběhu druhého dne opakovaně odvysílány. Ředitel Zoo Praha má již delší dobu svůj sloupek v pražské příloze MF DNES. Na něm se rozepsal o České republice coby herpetologické velmoci, zmínil gaviály, připomněl unikátní rozmnožení varanů komodských a úspěšnou záchranu velkých asijských želv. Zpráva se přirozeně objevila i v dalších médiích, rozhlasovými stanicemi počínaje, nejrůznějšími internetovými portály konče. Gaviálové nebyli mezi laickou veřejností doposud příliš známí. Lidé si při položení otázky na téma krokodýli vzpomenou na aligátora, krokodýla nilského, případně je jim povědomé slůvko kajman. Jestliže tedy před týdnem slovo gaviál většině respondentů hypotetické ankety nic neříkalo, nyní je tomu zcela jinak. Gaviálové budou nyní předními celebritami pražské zoo, vděčným objektem fotografů a každý rok si prohlédne více než milion návštěvníků. A to je dobře.

Pana Petra Fejka neznám osobně, znám ale dobře pražskou zoo, kterou od svých dětských let často a pravidelně navštěvuji. S čistým svědomím a jistou hrdostí mohu prohlásit, že v posledních deseti letech se Zoo Praha vyhoupla na skutečnou světovou špičku. Mám možnost srovnávat. V posledních dvaceti letech jsem navštívil řadu evropských i mimoevropských zoologických zahrad.

Před dvěma týdny jsem si prohlédl zřejmě druhou (od ČR) nejvzdálenější zoo na světě. V novozélandském Aucklandu žije stejně jako v Praze 1,3 milionu obyvatel. Zahrada byla založena v roce 1922 a byl jsem tedy pln očekávání. A dojmy z návštěvy? I když je Nový Zéland vyspělou zemí, v průměru bohatší než Česká republika a jeho obyvatelstvo má k přírodě obecně vřelý vztah, je výsledek ve všech směrech naprosto jednoznačný. Auckland nesahá Praze ani po kotníky. Ne že by zde náročnější návštěvník nenašel vůbec nic zajímavého, ale Auckland přestavuje jednoznačně druhou ligu. Ale to už by bylo téma na jiný článek.

Vraťme se nyní do Tróje. I když to nebylo nijak nahlas řečeno, od počátku se hovořilo dovozu pěti exemplářů. Nakonec jich dorazilo sedm. Je to dobrá zpráva i když přináší další otázky. Nový pavilon vypadá velmi dobře a nepochybně umožní gaviálům dlouhodobě kvalitní život s možností rozmnožování. Každému znalci krokodýlů ale musí být jasné, že za několik let bude sedmičlenné skupině malý. Za prvé je gaviál jedním z největších krokodýlích druhů vůbec, za druhé vyžaduje díky svým dlouhým, tenkým a křehkým čelistem náchylným ke zlomení kolem sebe podstatně více osobního prostoru než ostatní krokodýlí druhy. Kromě toho není možné držet více dospělých samců v jedné chovné nádrži. Varováním může být případ z Indie. Nandankanan Biological Park choval v sedmdesátých letech minulého století ve skutečně obří venkovní filtrované nádrži samce a tři samice. Samec se sice v letech 1977 a 1978 pokoušel o páření, to ale z důvodů vyhřeznutého penisu nebylo úspěšné. Park se tedy v roce 1979 dohodl na importu dospělého 3,7m dlouhého samce z německého Frankfurtu nad Mohanem. Ten se rychle zabydlel, začal o metr menšího samce šikanovat a pokoušel se jej z nádrže vytěsnit. Indičtí chovatelé přesto menšího samce v nádrži ponechali. Výsledek? Frankfurtský samec jej po krátkém čase zabil. Příběh naštěstí skončil happy endem. Německý samec se stal v roce následujícím i v letech dalších otcem mnoha desítek mláďat.

Pokud se všech sedm pražských gaviálů dočká ve zdraví plné dospělosti, bude nutné tuto otázku řešit. Zkušení chovatelé dobře vědí, že k onemocněním a úhynům navzdory jejich kvalitní péči čas od času dochází. Pražská sedmička má ale na své straně dvě důležité výhody. První je zkušenost a vysoká odbornost jejich chovatelů. Druhou pak současná velikost a věk. U krokodýlů bývá krizové dosažení velikosti alespoň jednoho metru a přežití prvních let. Poté se stává jejich imunitní systém výrazně odolnějším a případné nemoci či zranění se u odrostlých zvířat lečí přece jen lépe a úspěšněji než u malých, mladých jedinců. Obou výše zmíněných „podmínek“ už skupina dosáhla.

Nechci se pouštět do spekulací, kolik gaviálů nakonec v Praze definitivně zůstane, to časem rozhodnou zodpovědní pracovníci Zoo Praha po dohodě s koordinátorem chovu. Z mého osobního pohledu by se jako ideální jevilo ponechat v Praze samce plus dvě samice a zbývající dva páry přenechat jiným zoologickým zahradám. V České republice existuje několik dalších zahrad, které s chovem krokodýlů mají zkušenosti a dospělému páru by dokázaly vytvořit vhodné podmínky k dlouhodobému chovu. Není ani nutné stavět za desítky milionů korun nové pavilony, nepochybně by za využití podstatně menší částky stačila úprava některého ze stávajících chovatelských zařízení. Pokud by tuzemské zahrady zájem neměly, v Zoo Lipsko se nyní připravuje stavba gigantické tropické haly o ploše několik tisíc čtverečních metrů (plánované náklady na výstavbu obnášejí neuvěřitelných 50 000 000 €), o budoucí chov gaviálů mají zájem a nádrž pro jejich chov by měla obsáhnout plochu okolo 400 m2… .

Gaviálové to obecně nemají lehké. Až do poloviny dvacátého století byli ve své domovině poměrně hojní. Pak ovšem započal jejich lov nabírat na obrátkách, devastace přirozeného prostředí se díky populační explozi urychlila, gaviálové stále častěji hynuli zapletení do sítí rybářů. Momentálně žije ve volné přírodě okolo 200 dospělých zvířat a možná že už ani to neplatí. V posledních měsících začali ochranáři v indické rezervaci Chambal nacházet zdechliny gaviálů. Zatím jich napočítali asi 80. Otázkou je kolik dalších jejich pozornosti uniklo. Byly provedeny pitvy, ale příčinu úhynů se zatím objasnit nepodařilo. Považuji téměř jisté, že je nějakým způsobem zapříčinil člověk. Časem se snad dozvíme, co bylo přesnou příčinou hromadných úhynů. Pro gaviály je to ale skutečná pohroma. Napadá mne jistá paralela s přírodní populací aligátorů čínských Alligator sinensis. Ani těch už nežije ve volné přírodě více než 200 kusů. Oba druhy žijí ke své smůle ve dvou nejlidnatějších zemích světa a přemnoženýHomo sapiens evidentně představuje největší nebezpečí pro jejich další existenci. Aligátoři mají alespoň to štěstí v neštěstí, že se jejich chovu mohou věnovat a také věnují vedle zoologických zahrad ve stále větším počtu také privátní chovatelé v Evropě i ve Spojených státech. Při malé velikosti, které v dospělosti dosahují je to ostatně bez větších problémů možné. U gaviálů to bohužel reálné není. V dospělosti bývají skutečnými obry, pohlavní dospělosti dosahují za dvojnásobně dlouhou dobu a tak je jejich chov možný jen v zoologických zahradách nebo dobře vybavených, velkoryse řešených privátních chovných zařízeních. V Evropě žije momentálně ještě šest jedinců (údajně 2,4) asi 2,2m dlouhých na soukromé krokodýlí farmě ve francouzském městečku Pierrelatte a zhruba stejně velký pár v taktéž privátní dánské krokodýlí expozici ve vesnici Eskilstrup. Nezbývá než doufat že těchto 15 gaviálů položí základy budoucímu úspěšnému evropskému chovu a v následujících letech se dočkáme pravidelných odchovů. Zatím se mimo Indii žádný nezdařil.

Text: Libor Kopečný