Pravda o krokodýlích slzách

Krokodýlí slzy je velice oblíbený a frekventovaný termín užívaný již po staletí v různých jazycích světa pro označení neupřímného pláče.

Též titul nedávno vydané dobrodružná knihy Anthonyho Horowize nebo naopak již hodně dávno zkomponovaný foxtrot Gustava Broma, případně další umělecké počiny  různých žánrů. Krokodýlí slzy zná i medicína. Existuje  onemocnění „syndrom krokodýlích slz“. Jedná se  slzení po jídle či pití v důsledku chybného zhojení parézy lícního nervu. Zadáte-li heslo „crocodile tears“ do vyhledávače Google, zobrazí se více jak 83 milionů odkazů. Naprostá většina z nich neřeší přímo krokodýlí slzy, ale užívá toto spojení v jeho přeneseném významu. Pokud narazíte na web, který osvětluje jak je to s krokodýly a jejich slzami doopravdy, můžete se nečekaně pobavit. Jen když se podíváme na český internet, najdeme hned několik „zasvěcených“ popisů. Např. na www.odpovědi.cz se píše: „Uvedené tvrzení vzniklo tak: Krokodýl potravu nekouše, ale hltá kusy. Díky tomu velké kusy masa v tlamě zespodu tlačí na oči i slzné kanálky a tak při žraní tečou krokodýlovi slzy. Protože to však nejsou slzy citové, ale mechanické, říká se ronit krokodýlí slzy, slzám neupřímným.“ Na www.ptejteseknihovny.cz: „ Krokodýl má na očích blánu mžurku, a když ji zavře, stéká po ní nahromaděná voda jako zpod stěrače auta.“ Přirovnání ke stěrači najdeme i v textu na www.rozhlas.cz/strednicechy. V příspěvku autor kárá jiného autora za to, že ve svém fejetonu nesprávně používá slovní spojení „krokodýlí slzy“ ve smyslu velkých krůpějí slz. Vysvětluje, že správně je toto sousloví chápáno jako neupřímný pláč a dodává jak je to „doopravdy“ se slzami krokodýlů:  „Ve skutečnosti to, co krokodýlovi jakoby teče z očí, nejsou slzy, ale voda z řeky, kterou si ještěr z očí stírá jakousi mžurkou, jež mu slouží stejně jako automobilový stěrač.“  Na www.gotoartigo.com se zase tvrdí: „í Krokodýlí slzy nejsou skutečné slzy (a to ani u krokodýlů).“ Jak to tedy vlastně je?  

Pokud je krokodýl delší dobu na souši můžeme občas pozorovat, že mu z oka vytéká slza nebo že se mu v koutku oka tvoří pěna. Ona slza je skutečně produkt slzné žlázy, stejné žlázy jakou máme i my savci. Nejedná se o vodu z řeky. Žláza ústí ve vnitřním koutku oka za třetím víčkem – mžurkou. Na rozdíl od nás mají krokodýli toto třetí víčko pohyblivé, pokud je krokodýl delší dobu na souši, sekret žlázy (slzy) je mžurkou roztírán po oku. Oko se tak zvlhčuje, čistí a dokonce slzy působí baktericidně, tzn. že brání vniknutí bakteriální infekce do oka. Slzy obsahují hodně bílkovin a snadno pění, proto někdy ta pěna v oku krokodýla. Proč ale právě u krokodýlů si lidé slz všimli a ne např. u některého ze savců, kteří mají všichni také slzné žlázy? Důvod je ten, že zatímco u savců je vytvořen slzný kanálek, který přebytečné slzy z oka odvede do dutiny nosní (každý to zná, když brečíme tak taky musíme smrkat), krokodýli slzný kanálek nemají a tekutina slz, která se na povrchu oka neodpařila, odtéká volně z oka po hlavě zvířete. Nám savcům, za normálních okolností, pokud nebrečíme „jak želva“, po tvářích slzy netečou.

A kdo může za to, že krokodýlí pláč je považován za neupřímný? Začal s tím již starořímský filosof Plinius starší. Ve svém stěžejním přírodovědném díle, Naturalis historia, o 37 svazcích z roku 77 píše, že krokodýli roní slzy a předstírají tak lítost nad svou obětí. O krokodýlích slzách a záludném chování krokodýlů se zmiňují i autoři z 13. a 14. století. Termín použil i Shakespeare ve svých hrách Othello a Jindřich VI na přelomu 16. a 17. století.   Dnes vžité slovní spojení bylo k označení neupřímné lítosti prvně použito Edmundem Grindalem, arcibiskupem z Canterbury, v roce 1563. Tolik známá fakta.

Krokodýli ale nejsou jednoduchá zvířata, stále překvapují svojí jedinečností a některé skutečnosti zůstávají bez uspokojivého vysvětlení. V nejasném oparu poznání zůstávají i krokodýlí slzy. V roce 2007 pozoroval zoolog Kent Vliet na floridské univerzitě krokodýly při konzumaci potravy na souši. Ze sedmi pozorovaných u pěti z nich při žraní vycházela z očí pěna a krůpěje tekutiny stékaly po hlavách krokodýlů na polykanou potravu.  Vědec se pozorovaný jev pokusil vysvětlit vědecky, na základě známých skutečností. Při krmení krokodýli syčí a nafukují se a vzduch, který prochází dutinami, vyvolává slzení.  Dobře, souhlasím, ale spolu s krokodýly lituji nebohé oběti a možná za ně uroním slzu. Já můžu, jsem vyšší obratlovec a jsem schopen emocí. Ale co krokodýli a emoce? Tady je poznání zatím zahaleno naprostou tmou.