Rozhovor s fotografem divoké přírody

Václav Šilha je předním českým wildlife fotografem. Řadu let se specializuje zejména na východní Afriku, při svých toulkách za zvířaty ale zavítal i do mnoha dalších zemí. Pravidelně publikuje v časopisech Lidé a země, Koktejl, Photolife, navázal spolupráci s prestižním časopisem BBC Wildlife Magazine. Je provozovatelem webových stránek www.photosilha.cz, kde je možné se podrobně seznámit s jeho fotografiemi a projekty. Na podzim 2009 obletěla celý svět fotografie jeho zatím nejslavnější fotografie zachycující stádo hrochů útočících na velkého nilského krokodýla.

Czechcrocs: Na tento rozhovor se chystám již nějakou dobu, s údivem ale zjišťuji že vůbec není lehké tě zastihnout. Kdepak ses to vlastně toulal?

V.Š.: Loňský rok byl opravdu neobyčejně bohatý na fotografické cesty. Začalo to už v lednu cestou do Kostariky, na kterou vzápětí navázal kolotoč dalších výprav, ze kterých jsem se vrátil vlastně až v listopadu. Když jsem si dny strávené mimo republiku spočítal, s překvapením jsem zjistil, že jsem z roku 2009 strávil plných šest měsíců fotografováním zvířat v různých částech světa. Nejdelší dobu ( v součtu plných 75 dní) jsem pobýval v keňské rezervaci Masai Mara, kde jsem se pokušel uzavřít svůj takřka sedmiletý fotografický projekt o biotopu Serengeti, do kterého Masai Mara spadá.

Czechcrocs: Strávit tak dlouhou dobu v Keni, to nepochybně znamená seznámit se podrobněji i s místní populací krokodýla nilského. O tvém fotograficky zdokumentovaném blízkém setkání dospělého nilského krokodýla se stádem hrochů jsme už před časem informovali. Zaznamenal jsi i tentokrát nějaký zajímavý příběh?

V.Š.: Určitě. Dá se říct, že ani v loňském roce mě „krokouši“ nenechali na holičkách. Nebyl to žádný velký příběh, ale opět se mi potvrdilo, že u každé, byť sebemenší tůně v Africe, musí být člověk neobyčejně opatrný. Stáli jsme s autem uprostřed savany, blízko sezónní řeky. V tomto období (září) jsou tyto říčky téměř vyschlé a jen v hlubších místech vydrží voda i v době sucha.
Najednou jsem si všiml, že právě na jednom z takových míst se nezvykle vlní voda. Požádal jsem tedy svého afrického průvodce, aby se pokusil dostat s autem co nejblíže. Pod břehem jsem pak uviděl asi dvoumetrového krokodýla, který držel za nohu téměř dospělou zebru. Tady si ale evidentně vybral větší sousto, než které mohl zvládnout. Po téměř hodinovém boji se zebře podařilo vyprostit a prchnout na břeh. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství, zebra se ze sevření dostala jen díky tomu, že jí krokodýl ukousl těsně nad kopytem kus nohy. Bylo tedy jasné, že v savaně nepřežije déle než pár hodin. Když tak člověk během safari vidí, kde všude může narazit i na opravdu velké krokodýly, začne se pak nervózně rozhlížet i ve společných sprchách v kempu :-).

Czechcrocs: Obří krokodýl chytající zebru, hroši zakusující se do krokodýla a teď drama v malé tůňce uprostřed savany. Co, kromě štěstí, ještě potřebuje fotograf, aby se mu vůbec podařilo zachytit tak unikátní příběhy?

V.Š.: Určitě bych ještě alespoň jednou zdůraznil již zmíněné štěstí. Bez něj by vzniklo opravdu jen málo dobrých fotografií. Další věcí, kterou fotograf přírody potřebuje a neustále se mu jí nedostává, je čas ( kromě peněz samozřejmě :-)). Když pojedu na čtrnáct dní fotit do Afriky, přivezu výborný snímek víceméně náhodou. Za tak krátkou dobu si totiž nestihnu ani zmapovat terén, ověřit si aktuální výskyt zvířat atd. Když už jsem ale na určitém místě třeba dva měsíce, vypadá to najednou úplně jinak a já jsem pak víc schopen vyjít náhodě vstříc.
Dalším nezbytným předpokladem je pak určitě trpělivost. Spousta lidí si myslí, že vedu kdovíjak dobrodružný život. Sice se opravdu nijak zvlášť nenudím, ale tak 95 % času trávím čekáním na vhodnou fotografickou příležitost. Když například už několik dní sedím na jednom místě ( třeba i dvanáct hodin denně) a doufám v nějakou akci, tak se mi můj „adrenalinový“ život jeví opravdu úsměvně.
Pro slušné fotky jsou pak ještě nutné aspoň základní znalosti o fotografovaném zvířeti a jeho chování a člověk by měl možná umět aspoň trochu fotit :-).

Czechcrocs: Krokodýly jsi nepotkal jen v Africe, tuším že sis do svého fotoarchivu zařadil také zajímavé snímky i z amerického kontinentu. Jaké druhy jsi potkal a vnímáš mezi nimi z hlediska možností fotografování nějaké rozdíly?

V.Š.: Potkal jsem zatím jen tři. Aligátora amerického, krokodýla amerického a kajmana brýlového. Bohužel jsem na focení těchto druhů neměl tolik času, kolik bych chtěl a tak vznikly víceméně jen žánrové snímky těchto plazů. Nicméně věřím, že si v budoucnu na tyto druhy čas ještě udělám.

Czechcrocs: Fotografuješ především savce a ptáky, plazy ne až v takovém rozsahu. Jak vlastně vnímáš krokodýly?

V.Š.: Jako něco naprosto dokonalého. U krokodýlů dokončila příroda práci již před několika milióny let. Od té doby nebyl důvod k žádné změně nebo opravě. Už tohle je určitě fascinující. No a když někdo stráví s těmito zvířaty tolik času jako já, začne jít i o jakousi srdeční záležitost.

Czechcrocs: Ve svých článcích a na přednáškách vcelku otevřeně přiznáváš, že tvým cílem nejsou až tak úplně „atlasové“ fotografie zvířat, jakkoli mohou být po technické stránce dokonalé, ale spíše příběhy. Krokodýli nebývají na rozdíl od kočkovitých šelem nijak zvlášť akční. Kterého ze svých dosavadních „krokodýlích“ snímků si tedy ceníš nejvíc?

V.Š.: Ano to je pravda. Já opravdu dávám přednost příběhu před technickou dokonalostí. Chci lidem pomocí fotografií vyprávět o tom, co lze ještě v přírodě vidět. Bohužel, v mnoha případech jsme možná poslední generací, která může přinést svědectví, o tom jak to ve skutečnosti bylo.
A co se týká nejcennějšího úlovku…? Bezesporu útok hrošího stáda na krokodýla. Ale fotek za které jsem rád je rozhodně víc. Navíc věřím, že ty nejlepší fotky teprve přijdouJ.

Czechcrocs: Velkou migraci na pláních Serengeti jsi už prakticky zpracoval, fotografie s krokodýlí tématikou se ti zatím mimořádně daří. Nepředpokládám že svůj účet s krokodýly považuješ za uzavřený. Co dál?

V.Š. Já samozřejmě doufám, že mám v tomto směru účet stále ještě otevřený. Teď jde jen o to, aby si to samé uvědomili i krokodýli a pořádně spolupracovali:-). Letos mě opět čeká Masai Mara se svými velkými krokodýly a také Austrálie, kde bych chtěl hlavně nafotit krokodýla mořského. Plánů je ale samozřejmě ještě mnohem víc…

Za www.czechcrocs.cz se ptal Libor Kopečný