Za krokodýly do Kostariky

Začněme malým kvízem. Které zvíře je největším predátorem amerického kontinentu? Jednoduchá hádanka? Jen zdánlivě. Zkusme ji tedy rozluštit. Puma americká? Silná, hbitá šelma, schopna ulovit jelena. Zdaleka ale není favoritem. Že by jaguár? V průměru ještě větší, těžší a silnější, za kořist mu mohou lehce padnout i velcí tapíři. Kdepak, samá voda! Lední medvěd obývající Aljašku a sever Kanady? Obrovité zvíře, ale stále to nestačí. Hnědý medvěd Kodiak je největší suchozemskou šelmou obývající naši planetu, může dosáhnout váhy až 700 kilogramů.

Jednoznačným vítězem je ovšem zcela jiný živočich, úspěšný predátor, jehož předci začali společně s dinosaury úspěšně osídlovat zemi již před 200 miliony let. Dinosauři ovšem před 65 miliony let svou úctyhodnou pouť po planetě zemi ukončili, potomci jejich souputníků jsou zde ale dodnes. Krokodýl americký Crocodylus acutus není laické veřejnosti zdaleka tak dobře známý jako například populární aligátor severoamerický. Nicméně je to právě on kdo se stává vítězem našeho malého kvízu. Nevěříte? Krokodýl americký je jedním z největších krokodýlů vůbec. Dožívá se věku okolo sta let, velcí samci mohou dosáhnout délky až 7,5 metru a váhy 1,5 tuny. Oba uvedené druhy medvědů se s ním díky chladnému, severnímu areálu svého rozšíření nikdy setkat nemohou, výše popsané druhy velkých koček s ním ovšem sdílejí stejný životní prostor subtropů i tropů latinské Ameriky a fakticky patří spíše na seznam potenciální kořisti obřích krokodýlů. Ne že by snad byl krokodýl americký specialistou na lov velkých kočkovitých šelem, nicméně i k takovým situacím nepochybně čas od času dochází. Obzvláště jaguár, který při loveckých toulkách svým teritoriem často vstupuje do vody, může při setkání se čtyřmetrovým či větším hladovým krokodýlem jen těžko doufat ve svou šťastnou hvězdu. Abychom ovšem byli zcela přesní, shodných tělesných proporcí může dosáhnout i krokodýl orinocký Crocodylus intermedius, obývající poněkud menší areál rozšíření výhradně v Kolumbii a Venezuele. To už by ale bylo téma na jiný článek.

Na mapě je vyznačen původní areál rozšíření krokodýla amerického. Dnes se na něm ale vyskytuje už jen ostrůvkovitě. Nejsilnější populace žijí právě v Kostarice

Lokalit, kde se můžeme potkat s krokodýly americkými a kajmany brýlovými je v Kostarice samozřejmě více. Zde jsou vyznačeny ty nejznámější

Krokodýl americký je v posledních desetiletích ve výrazné defenzívě. Jeho původní areál rozšíření je vskutku impozantní. Velké ostrovy Karibiku, jako jsou Kuba, Hispaniola, Portoriko a Jamajka, dále pak jihozápadní část Floridy, východní pobřeží prakticky všech středoamerických států, severní části Kolumbie a Venezuely. Na pacifickém pobřeží pak rovněž všechny středoamerické státy a dokonce sever Ekvádoru. Je schopen žít ve sladkovodních lagunách, jezerech, v brakických vodách i slané vodě u pobřeží. Na většině území své původní domoviny je dnes téměř nebo zcela vyhuben.

Pán a vládce Rio Tarcoles. Samec krokodýla amerického, stáří asi 60 let, délka 5,2 metrů, váha cca 700 kg

Samice krokodýla amerického kráčí po bahnitém břehu Rio Tempisque pod mangrove. Vcelku neobvyklý úkaz. Krokodýly zpravidla zastihneme rozvalující se na souši, nebo ve vodě. Při chůzi je vidíme jen zřídka

Ve volné přírodě jich dnes nežije ani dvacet tisíc. Právě malá Kostarika je zemí, kde jsou jeho populace nejpočetnější, podle nejnovějších údajů by jich zde mělo žít okolo tří tisíc. Pokud bychom si ovšem představovali Kostariku jako ráj zvířat, budeme zklamáni. Do jisté míry je rájem domácího skotu, pro jehož potřeby byly vykáceny četné lesy, vysušeny některé mokřady a pastviny zabírají v současnosti značnou část plochy země. Původní fauně zbyly jen ostrůvky života ve formě národních parků a jak si povíme později, ani existence takových parků zdaleka není garancí dostatečné ochrany.

Mládě krokodýla amerického si z evropských turistů nic nedělá a překvapivě se nechá fotografovat z bezprostřední blízkosti

Druhým krokodýlím druhem této středoamerické země je podstatně menší a ve volné přírodě zatím ještě mnohonásobně početnější kajman brýlovýCaiman crocodilus. Velikost volně žijící populace je odhadována na půl milionu jedinců. Jde o čistě sladkovodní druh, obývající řeky, bažiny, laguny a sladkovodní jezera. Jeho původní domovinou je centrální a severní část jihoamerického kontinentu a střední Amerika, včetně jižní poloviny Mexika.

Satelitní snímek umožňuje udělat si představu o okolí lokality Tarcoles. NP Carara je zelená plocha vpravo, popularní „krokodýlí most“ je součástí silnice číslo 34. Zcela vlevo vidíme Pacifik, tmavá zelená plocha nad ústím řeky je původní prales. Světlé plochy na snímku jsou pastviny nebo políčka

I on ovšem v posledních dekádách doplatil na lidskou rozpínavost a jeho populace jsou ve střední Americe už jen ostrůvkovité. V Kostarice se vyskytuje v počtu zhruba deseti tisíc jedinců na několika lokalitách Karibského i pacifického pobřeží, některé sdílí i s krokodýlem americkým.

Portrét kajmana brýlového

Dospělý kajman brýlový

Rio Tarcoles a národní park Carara

Krokodýli jsou předmětem mého zájmu již řadu let a není tedy divu že jsem se při své cestě do Kostariky snažil do itineráře plánované trasy zařadit mimo jiné i nejvýznamnější lokality obou druhů. Pořídit kvalitní fotografie ve volné přírodě žijících krokodýlů amerických bylo dalším cílem, který se naštěstí podařilo naplnit. Nejvýznamnější lokalitou je řeka Rio Tarcoles, vlévající se do Tichého oceánu, konkrétně její dolní tok v těsné blízkosti národního parku Carara. Od hlavního města San José je vzdálena pouhých 75 kilometrů. Po asfaltové silnici se při pohledu na mapu zdá být cesta autem záležitostí na pouhou hodinu, při kvalitě místních komunikací a na evropské poměry velmi nízké nejvyšší povolené rychlosti se nicméně protáhne na tři hodiny.

Řeka Rio Tarcoles, zalesněné kopce jsou součástí národního parku Carara

K prvnímu setkání s krokodýly dochází na silničním mostě přes Rio Tarcoles. Most přetíná řeku ve vzdálenosti sedmi kilometrů od jejího ústí do Pacifiku. Pro krokodýly je to ideální místo. Z jedné strany přechází řeka v širokou pláž a právě ta je oblíbeným místem pro místní skupinu čítající asi třicet jedinců. Na ní se pravidelně sluní, dosahuje-li sluneční žár příliš vysokých hodnot, jednoduše se přesunou o pár metrů do stínu pod most. Ten je asi 15 metrů nad hladinou řeky a to bohužel neumožňuje pořízení kvalitních fotografií. Sestupu k vodě zabraňují zákazové informační tabule a zejména v Kostarice tak populární, kolem silnic všudypřítomný plot z ostnatého drátu. Snímky pořízené šikmo shora mají jen dokumentační charakter. Na druhou stranu, výhled z mostu umožňuje dobrý rozhled. Ani nemusím vybalovat z fotobatohu dalekohled a registruji zajímavý jev. Pár desítek metrů ode mne odpočívají v mělké vodě dva velké exempláře. Jejich délku odhaduji něco přes čtyři metry, což znamená váhu 400 až 500kg. A hned vedle nich, necelé dva metry, se vyvaluje ani ne metrový krokodýlek. Může být tak tři, nejvýš čtyři roky starý, hmotnost na úrovni průměrně velkého jezevčíka. Co je na tom divného? Prakticky všechny krokodýlí druhy jsou kanibalové a bez okolků loví malé příslušníky vlastního druhu. Za prvé představují vítané nutriční přilepšení, za druhé tak eliminují potenciální konkurenci. Zdá se, že v Rio Tarcoles je potravy dostatek a obvyklé krokodýlí zvyklosti jsou zde potlačeny. V dalších dnech bude dobré se trochu poinformovat. Kde ale najít krokodýly a moci se k nim přiblížit?

Stálá krokodýlí partička pod silničním mostem přes Rio Tarcoles. Pro lepší představu o velikosti odpočívajících krokodýlů – nejmenší exempláře v horní části snímku měřily cca dva metry

Dospělý krokodýl americký, zhruba 4,5 metru dlouhý

Druhý den navštěvujeme národní park Carara. Je to krásné místo. Klasická tropická džungle, statné, desítky metrů vysoké stromy, kopcovitý terén, každou chvilku přeběhne přes cestu malý leguánek, velcí, až metroví leguáni rodu Ctenosaura se ani před lidmi prchat nenamáhají. Nad hlavou občas přelétne pár či skupina velkých červených papoušku Ara arakanga vykřikujících za letu své hlasité hrdelní „ara, ara“.

Ara arakanga Ara macao obýval ještě před několika desítkami let takřka celou Kostariku. Dnes ho najdeme jen na dvou významnějších lokalitách, národní park Carara a jeho nejbližší okolí je jednou z nich. V zemi jich dnes ve volné přírodě nežije více než 2500

Arové nejsou příliš dobří ani vytrvalí letci. O co hůře létají, o to lépe na sebe navzájem hlasitě pokřikují. Přirozeně i za letu

Druhým kostarickým druhem arů jsou arové zelení Ara ambigua. V Kostarice jich dnes ale žije jen posledních pár desítek kusů na dvou mikrolokalitách v severovýchodní části země. Tento snímek byl pořízen v Zoo Ave poblíž hlavního města San José

Součástí parku je i cesta k velké laguně. Samozřejmě je třeba ji absolvovat pěšky. Tam by snad krokodýli také mohli být. Vydáváme se tedy po cestě proježděné terénními vozy strážců parku směrem k laguně. Za normálních okolností je pětikilometrová cesta příjemnou procházkou. Máte-li ovšem na zádech těžký batoh s fotografickou technikou, v ruce stativ, teplota ve stínu dosahuje 33°C a relativní vlhkost vzduchu 90% jeví se po čtvrthodině chůze blátivou cestou původní záměr poněkud jinak. Naštěstí zjišťujeme že pár desítek metrů od cesty líně protéká menší přítok Rio Tarcoles a v něm se předmět našeho zájmu taktéž nalézá. Konečně první snímky! Nejlepší pro pozorování a fotografování je ale hlavní tok. V městečku nebo spíše vesnici Tarcoles nacházíme klíč k řešení. Kanceláře zde mají společnosti, vozící loďkami s průvodcem turisty po řece. Na první pohled se představa pozorování krokodýlů s třicítkou dalších, vesměs amerických turistů na palubě, nezdá příliš lákavá. Realita je ovšem o poznání příjemnější. Ekonomická recese si vybírá svou daň, turistů je zde výrazně méně než například před rokem a pokud si člověk přivstane na první ranní vyjížďku, je na loďce prakticky sám. Místní průvodci nejen že hovoří dobře anglicky, ale mají i hluboké znalosti o zástupcích místní fauny a lze se od nich leccos zajímavého dozvědět. Nakonec jsem těchto cest absolvoval několik. Rio Tarcoles je vskutku pozoruhodnou lokalitou. V sedmikilometrovém úseku od již zmíněného mostu po ústí řeky žije asi osm set krokodýlů všech velikostí. Na malých plážích můžeme pozorovat malé, půlmetrové dorostence o kousek dál vpravdě obří jedince. Doyenem je šedesátiletý samec. Měří 5,2m a to mu chybí dvacet centimetrů ocasu o který přišel při souboji s jiným samcem. Jak je možné jej změřit? Pomáhá moderní technika. Pokud se krokodýla podaří zastihnout ležícího na pláži, je možné provést i na dálku přesné měření pomoci speciálního laserového přístroje.

Krokodýl americký dovede plavat velmi rychle a tiše, obzvláště je-li kořist v dohledu

Volavka tygří Tigrisoma mexicana je obávaným nepřítelem malých krokodýlů a kajmanů

Dolní tok Rio Tarcoles je výrazně ovlivňován blízkým oceánem. Voda je zčásti slaná, rozdíly mezi nejvyšším bodem přílivu a nejnižší úrovní odlivu činí celé čtyři metry. Řeka je bohatá na živiny a láká i z moře řadu velkých ryb, jež tvoří hlavní složku potravy místní krokodýlí populace. Další částí přirozené potravy jsou ptáci, zejména ti, kteří se v řece potápějí a loví ryby. Převážně tedy kormoráni, pelikáni a anhingy. O třetí a to velmi vydatnou složku potravy se stará člověk. V okolí řeky se totiž nacházejí rozlehlé pastviny. Ne snad že by krokodýli lovili dobytek. Velcí jedinci by toho samozřejmě technicky schopni byli, není to ale nutné. Občas nějaké to dobytče uhyne a proč ho vozit do kafilérie? Stačí ponechat jej na pláži a o přirozenou likvidaci se postarají krokodýli ve spolupráci s kondory, kteří na americkém kontinentu plní roli nám známějších supů.

Kondor krocanovitý Cathartes aura je vytrvalým letcem

Orlovec říční Pandion haliaetus s ulovenou rybou u ústí řeky Rio Tarcoles

Nu a ještě jedno přilepšení mají někteří krokodýli z Rio Tarcoles k dispozici. Již zmíněné agentury, vozící turisty po řece, předvádějí svým klientům krmení krokodýlů. Atrakce nikoliv nepodobná známým australským skákajícím krokodýlům z řeky Adelaid. Kostarická varianta má ovšem svá specifika. Poté co lodivod a krmič v jedné osobě spatří krokodýla, přirazí s loďkou k bahnitému břehu, bos vystoupí do bahna vybaven dvěma zhruba kilovými kousky chlazeného kuřete a začne kuřetem mlátit o vodní hladinu. Krokodýl zpravidla zabere, pomalu se blíží, nakonec se nechá vylákat na břeh a kuře přímo z ruky srdnatého muže odebere. Pouze v případě kdy není poblíž vhodný břeh, případně krmený jedinec patří mezi stydlivější, přichází na řadu „australská varianta“ kdy je kuře lehce upevněno na provázek, uvázaný na konec asi dvoumetrové tyče a krokodýl, „šlapající hlubokou vodu“ je nucen si pro kořist kolmo vzhůru vyskočit. První a častěji používaný způsob je o poznání riskantnější. Krokodýl je sice poměrně inteligentní živočich, ze všech plazů disponuje největším mozkem a vcelku rychle dokáže akceptovat pravidla hry, nicméně je třeba mít na paměti, že jde o volně žijící, neochočené zvíře. Pochopitelně mi to nedá a ptám se našeho průvodce jak jsou na tom s pracovními úrazy. Žádné smrtelné zranění nepřiznává, nicméně utrousí že k nějakému tomu kousnutí do končetiny občas dochází, dvakrát prý stáhl krmiče do vody a jen s velkou dávkou štěstí se mu podařilo vyprostit. Není ovšem pochyb že tomu tak bylo výhradně díky benevolenci krokodýla. Je zde pánem a pokud se rozhodne mnohonásobně lehčí kořist, než je on sám, stáhnout pod hladinu a utopit, není síly jež by mu v tom mohla zabránit. V duchu přemítám jak by asi tato profese byla v souladu s evropsko unijními pracovně právními bezpečnostními předpisy. Nic moudrého mě ale nenapadá a tak se raději snažím z našeho průvodce vydolovat další zajímavosti. Dozvídám se že na hru s krmením přistupuje jen asi dvacet místních krokodýlů. V porovnání s téměř tisícihlavou místní populací to není mnoho. Náš průvodce při mé třetí návštěvě pochopil že se moje maličkost od masy amerických turistů, vykřikující při sebemenší příležitosti své oblíbené „wow“, přece jen v něčem liší a vypráví mi jak potkal svého největšího krokodýla. Pochází z oblasti ústí řeky Rio Tempisque, kde se jeho otec živil rybařením a v roce 1985 byl jako kluk svědkem události kdy na místní říční pláži uhynul, zřejmě sešlostí věkem, maskot místních rybářů. Nikdo nevěděl jak přesně byl starý, všichni pamětníci se ale shodovali že minimálně sto let. Využili příležitosti a důkladně ho změřili. Výsledek? 7,21cm. Vážení neměli možnost provést, jeho hmotnost však lze odhadnout na 1 300 až 1500 kg. Nemám důvod nevěřit. Řada autorů uvádí v odborné literatuře ještě větší délku.

Krmení volně žijících krokodýlů je disciplínou ze které by neměla radost žádná pojišťovna. Pečlivý pozorovatel si jistě všimne kuřete padajícího do jícnu krokodýla

Nezdaří-li se krmení z ruky, přichází na řadu varianta „skákající krokodýl“

Na jedné z časných ranních vyjížděk potkáváme i doktora Abadiu z univerzity v San José. O místní krokodýli populaci se dlouhodobě zajímá a průběžně ji monitoruje. Spokojeně nám sděluje, že oplodněnost snůšek místních samic se blíží hodnotě 100%, populace si vede velmi dobře a jediným faktorem, mírně ohrožujícím její zdárný rozvoj jsou místní krávy, které občas nevědomky nějaké to hnízdo s vejci rozšlapou. Dolní tok Rio Tarcoles je ukázkovým místem, kde se podařilo vcelku rozumně skloubit ochranu krokodýlů s komerčními aktivitami. Pochvalně se o místním modelu v roce 1993 (kdy společnost Jungle Crocodile Safari začínala) vyjádřil po osobní návštěvě i zástupce IUCN Crocodile Specialist Group Dr. Mario F.Orjuela.

Někdy se poštěstí zastihnout krokodýla v zajímavé fotografické pozici, jako tento třiapůlmetrový exemplář krokodýla amerického“

Rio Tempisque

Je ale čas se s Rio Tarcoles rozloučit. Dalším cílem je o 150 km severněji situovaný národní park Palo Verde, po jehož hranici protékají dvě řeky jež jsou rovněž domovem krokodýlů amerických. Rio Tempisque a Rio Bebedero se slévají do jednoho velkého ústí na pacifickém pobřeží. I zde si najímáme loďku a vydáváme se po proudu řeky. Prostředí je zde od Rio Tarcoles odlišné.

Odliv blízkého Tichého oceánu má vliv i na výšku hladiny Rio Tempisque. Za pár hodin nastane příliv a bahnitá pláž, jež momentálně slouží krokodýlovi americkému jako odpočívadlo, bude několik metrů pod vodou

Oblíbené krokodýlí odpočívadlo a vyježděná skluzavka do vody. Rio Tempisque

Bahnité pláže se zde zjevují pouze při odlivu, obě strany řeky lemují husté porosty mangrove v jejichž větvích se prohánějí vřešťani pláštíkoví nebo odpočívají impozantní leguáni zelení. Právě pod mangrove krokodýly co chvíli pozorujeme. Zde nejsou nijak přikrmováni, mohou se spolehnout výhradně na přirozené zdroje potravy. A ty jsou, jak se zdá, dostatečné.

Leguán zelený Iguana iguana – RioTempisque

Na desetikilometrovém úseku napočítáváme na březích i ve vodě okolo stovky krokodýlů. Od půlmetrových batolat po třímetrové exempláře. Když vezmeme v úvahu že reálně jsme schopni vidět jen asi každého třetího zde žijícího krokodýla a projíždíme pouze menší částí řeky kde žijí, docházíme k závěru že celá oblast, včetně blízké řeky Rio Bebedero a rozlehlé laguny uvnitř národního parku Palo Verde, musí být domovem pro čtyřciferný počet těchto impozantních zvířat. Velmi individuální je přístup místních krokodýlů k lidským vetřelcům. Ti velcí nás nenechají přiblížit ani ne na padesát metrů a pro jistotu mizí pod vodou. Je to velmi rychlá akce. Na vyvýšených březích mají svá oblíbená místa, jejich častými sjezdy do vody se v březích vytvořila jakási mělká koryta a po této skluzavce je krokodýl ve vodě během vteřiny. Menší a středně velké exempláře nás kupodivu občas nechají přiblížit třeba jen na dva metry a v proudu manévrující loďky si téměř nevšímají. Národní park Palo Verde vůbec má své osobité kouzlo.

Nocujeme v maličkém, jen velmi prostě vybaveném areálu kde žije strážce parku se svou paní. Večer po setmění si pro zbytky večeře ke kuchyni přichází skupinka divokých prasat pekari, kolem chatičky se procházejí jeleni, brzy po ránu nás svou návštěvou poctili místní nosálové, o budíček se starají opice malpy kapucínské a hlasití vřešťani. Fauna je zde vskutku pestrá.

Caño Negro

Vzhůru na sever! Přejíždíme Kordillery a dostáváme se do nížinné oblasti jen malý kousek od hranice s Nikaraguou. Existenci pohraniční oblasti neodbytně připomíná i velký vrtulník Black Hawk pohraniční stráže hřmící co chvíli nad hlavou.

Vrtulník pohraniční stráže UH-60 Black Hawk nad lagunou Caño Negro

Zvedám teleobjektiv k obloze a rychlý autofocus stroj okamžitě zaměří. Termovize v přídi a vypouklé průhledné pozorovatelny na bocích stroje, (v jedné z nich je docela zřetelně vidět hlava strážce hranice v přilbě a sluchátky na uších), dávají tušit že problém přílivu nelegálních imigrantů ze sousední Nikaragui je v bohatší Kostarice brán vážně. V zemi jich prý žije téměř tři čtvrtě milionu, většina nelegálně. Teplota je o několik stupňů nižší než na pacifickém pobřeží, každou chvilku také prší. Caño Negro je rozlehlou sladkovodní lagunou protkanou řadou ostrůvků, spletí vodních rostlin, vzrostlé stromy jsou přímo obsypány bílými volavkami, na dalších sídlí kolonie kormoránů.

Anhingy americké Anhinga anhinga jsou krásní, elegantní ptáci. Příležitostně loví i mláďata kajmanů a krokodýlů. Samy se ovšem stávají kořistí jejich rodičů. Za rybami, jež tvoří hlavní část jejich potravy, se potápějí a pokud náhodou pod vodou narazí na vzrostlejšího krokodýla, je rozhodnuto

Volavka modrá Ardea herodias v Caño Negro

Neuvěřitelně bohatá fauna. Zelení leguáni, bazilišci a … kajmani brýloví. Ti jsou také hlavním důvodem naší návštěvy.

Bazilišek obecný Basiliscus vittatus se po ránu vyhřívá na kmeni stromu uprostřed Rio Tarcoles…

…a během zlomku vteřiny již utíká po vodní hladině ke břehu

V oblasti Caño Negro jich momentálně žije okolo sedmi tisíc. Lokalita bývala i tradičním místem výskytu krokodýlů amerických. Dnes jich zde prý žije jen několik a není snadné je vůbec spatřit. Jako ideální se opět jeví pozorování z loďky. Kajmani brýloví jsou vcelku malým druhem. Potkáváme jich desítky. Přesto žádný z pozorovaných kajmanů není delší než 1,5m. Teoreticky, dle odborné literatury, by mohli dorůstat až třímetrové délky. To jsou ale výjimky a takových rozměrů dosahují jen někteří jedinci na lokalitách s mimořádně bohatými potravními zdroji. Jejich přístup k lidem je opět rozdílný. K některým se můžeme přiblížit téměř na dosah, jindy slyšíme jen velké šplouchnutí, signalizující že kajman zmizel ve vodě ještě než jsme se k němu stačili přiblížit.

Párek kajmanů brýlových v Caño Negro

Večer, po setmění, se procházíme s baterkou po břehu laguny. Kajmany lze najít snadno. Oči jim až na dvacet metrů, což je zhruba účinný dosah naší baterky, při ozáření jasně, žlutooranžově sví­tí.

Tangara masková Tangera larvata. Caño Negro

Květomil modrý Cyanerpes cyanesus. Caño Negro

Sedm tisíc kajmanů odsouzených k smrti

Po večeři zapřádáme hovor s majitelem našeho ubytovacího zařízení na břehu laguny. S údivem zjišťujeme že jde o původem o Itala, následně po mnoho let žijícího ve Švýcarsku a v posledních patnácti letech v Kostarice. Je amatérským přírodovědcem a osud Caño Negro mu z řady důvodů leží na srdci. Ukazuje nám výsledky svého mnohaletého pozorování plus studie pravidelně prováděné přírodovědci z univerzity v San José, doplněné o letecké fotografie.

Mladý, asi třičtvrtěmetrový kajman brýlový si užívá odpoledního sluníčka. Vysokého věku se v Caño Negro zřejmě nedožije

Před několika desítkami let obklopoval lagunu Caño Negro přirozený deštný les. Dnes jen pastviny a políčka. Na těch se začaly pěstovat ve velkém ananasy a jak je nejlépe zavlažovat? Přece tak že vybudujeme drenáže a začneme na políčka ve značném množství čerpat vodu z laguny národního parku. Rozloha vodní plochy se tak z původních deseti čtverečních kilometrů rok co rok povážlivě zmenšuje, zejména v období sucha, připadajících na jarní měsíce, se situace stává kritickou.

Excelentní exemplář kajmana brýlového asi 150cm dlouhý. Přední dva zuby prorostly horní čelistí. Na tomto snímku to sice není zcela patrné, ale i obě jeho spodní čtyřky jsou horní čelistí prorostlé. U desítek ostatních kajmanů, pozorovaných v Caño Negro, jsme nic podobného nezaznamenali

Ano, Caño Negro je vskutku národním parkem, ale zřejmě jen na papíře. Žádná správa parku zde neexistuje, žádní strážci. Sami jsme viděli množství rybářů lovících v laguně ryby, ročně je místními vysbíráno 60 000 želvích vajec. S jejich nabídkou se osobně setkáváme i v jednom bistru silnice jen nedaleko odtud.

Laguna Caño Negro se cílem místních rybářů stává čím dál častěji

Smažená želví vejce jsou na jídelním lístku nejlevnější, jen necelé dva dolary. Neochutnali jsme. Skutečnost že všechny druhy místních želv jsou oficiálně chráněny nikoho nevzrušuje. Však jsme také nezahlédli ani jedinou. I kajmani jsou zde místními obyvateli zabíjeni. Kostaričtí přírodovědci sice provádějí pravidelný monitoring stavu parku, vše pečlivě analyzují a své závěry předávají zodpovědným úřadům. Ty je převezmou a odloží do šuplíku. Jak je to možné? Pokud bychom situaci přirovnali k podmínkám České republiky, je to stejné jako kdyby se zemědělci v okolí Šumavského národního parku rozhodli nelegálně, ve velkém, čerpat vodu z podzemních zdrojů přímo pod nejpřísněji chráněnou zónou parku bez ohledu na to že způsobí vážné škody lesních porostů a k tomu ještě dodávali do blízkých restaurací jako delikatesu tlapky chráněného rysa ostrovida. V Česku zcela absurdní představa. Tedy alespoň doufám. V Kostarice běžná realita. Země je to přitom relativně vyspělá, bohatá a lidé zde hlady netrpí. Hlavním důvodem je neskutečně rozbujelá korupce, nepotismus, klientelismus a naprostá absence kontrolních mechanismů. Absurditou jsou štědré dotace jež ve prospěch národního parku Caño Negro platí již několik let Evropská unie (tedy i čeští daňoví poplatníci) a Německo. Dle slov našeho pana domácího končí v kapsách politiků a vyššího úřednictva. Několik milionů euro ročně. V zemích latinské Ameriky ostatně vcelku běžný jev.

Je pravdou že řada ostatních národních parků Kostariky má svou správu. Je zde ale jeden podstatný rozdíl. Většina z nich se nachází buď v horách, kde se půda tak jako tak nedá hospodářsky využít, nebo jsou situovány do pobřežních oblastí s poloslanou vodou, kde jsou opět možnosti jiného využití jen velmi omezené, neřkuli nulové. Třetí kategorií jsou pak až příliš známé parky navštěvované hojně zahraničními turisty. Ty jsou v relativním bezpečí. Caño Negro má tu smůlu že se nachází na odlehlém místě a v potenciálně slibné zemědělské oblasti. Ani asfaltová silnice k němu nevede. Posledních dvacet pět kilometrů je nutno absolvovat na druhý, nejvýše třetí rychlostní stupeň po uválcované šotolinové cestě. Není příliš pravděpodobné, že by se eurobyrokrat vydal osobně zkontrolovat efektivitu poskytnutých grantů do civilizaci vzdáleného národního parku. Vždyť nejbližší čtyřhvězdičkový hotel je tak daleko… .

Cesta za kostarickými krokodýly byla cennou zkušeností. Na řadě míst se jim zatím daří dobře, na dalších visí jejich další existence na vlásku a vyhlídky jsou velmi ponuré. Mnozí publikující cestovatelé se na závěr svých příspěvku nechávají unést sentimentálními vzpomínkami a vyznávají se čtenářům ze své touhy poctít navštívená místa ještě někdy v budoucnu svou přítomností. Zřejmě nejsem ten pravý romantik ale do Kostariky se navzdory nevšedním zážitkům vracet nechci. Bojím se že při každé další návštěvě uvidím méně přírody a více políček s ananasy. Rozverný křik papoušků, ať již amazoňanů nebo arů, bude v dalších letech jen slábnout. Kostarika, kdysi překrásný kout přírody a jeden z ostrovů biodiverzity, je v mých očích zemí jež svou příležitost promarnila.

Malá fotograficko – technická poznámka pod čarou
Při cestě do tropických oblastí za zvířaty jsou cennými pomocníky fotoparáty. Po letech si pak s trochou nostalgie můžeme osvěžit, kde jsme to vlastně byli a co jsme na daném místě viděli. Málokoho by zřejmě napadlo vybavit se na takovou cestu pouze fotografujícím mobilním telefonem. Kompaktními digitálními fotoaparáty jsme schopni vcelku slušně zachytit krajinu a zvířata, jež se právě nepohybují. Ptáka v letu nebo baziliška běžícího po hladině jen těžko. To je doménou zrcadlovek s výměnnými objektivy. Jsou schopny průběžně ostřit i na rychle se pohybující objekty, teleobjektiv je při fotografování zvířat ve volné přírodě báječným pomocníkem. Pro kostarickou cestu jsem použil následující techniku: digitální zrcadlovky Canon EOS 50D a EOS 5D Mark II, zoomový teleobjektiv Canon EF 100–400mm F/4.5–5.6 L IS USM s optickým stabilizátorem obrazu, zoomový objektiv Canon EF 24–105mm F/4 L IS USM a externí blesk Canon Speedlite 580EX II. Přibalil jsem i dalekohled Canon 12×36 IS II, taktéž s optickou stabilizací obrazu. Vše fungovalo k mé plné spokojenosti a domů jsem si po průběžném promazávání přivezl cca 1200 snímků.
Rád bych v této souvislosti zmínil jednu důležitou věc. Výše uvedené produkty spadají do kategorie řekněme poloprofesionálních modelů. Vůbec to ale neznamená že slušné snímky pořídíme jen s dražší a drahou fototechnikou. Pokud zůstanu u fotografy obecně nejoblíbenější fototechniky Canon, se kterou už roky pracuji, mohu potvrdit že i s levnými zrcadlovkami, jakými jsou momentálně např. EOS 1000D/450D nebo EOS 500D se dají pořídit vynikající snímky. Je dobré si uvědomit že podávají lepší výkony, než o jednu, dvě třídy vyšší modely, prodávané před několika lety. I levnější objektivy jako základní kitový EF-S 18–55mm F/3.5–5.6 IS nebo teleobjektivy EF-S 55–250mm F/4.0 – 5.6 IS, případně EF 70–300mm F/4.0–5.6 IS USM mohou být v rukách šikovného fotografa garancí vynikajících výsledků. Dražší technika jistě v řadě situací může pomoci, je poněkud bytelněji konstruovaná, v žádném případě ale není zárukou kvalitního fotografického výstupu.
Závěrem bych se rád čtenářům omluvil za ne právě citlivé vkládání copyrightu a odkazu na stránky asociace přímo do fotografií. Internet bohužel používají i zcela bezskrupulózní jedinci, kterým nečiní problém přivlastnit si cizí fotografie, následně je vydávat za své, případně používat ve vlastních komerčních prezentacích. U nízkého rozlišení by to asi bylo nepodstatné, u vyššího, jež bylo použito, to tak úplně jedno není. Člověku to přijde líto, zejména byla-li fotografie vykoupena hodinami čekání a mnoha komářími štípanci. Vložení copyrightu a webové adresy těmto výtečníkům v nelegálním jednání zcela nezabrání, ale nepochybně jej zkomplikuje. Děkuji za pochopení.

Text a foto: Libor Kopečný