Žijí v Iránu krokodýli?

O Iránu slýcháváme v televizních či rozhlasových zprávách a čteme v denním tisku takřka denně, vždy ovšem v souvislosti s jaderným programem, místním teokratickým režimem v čele s ímámy a ajatoláhy, demonstracemi proti režimu, těžbou ropy, plynu, apod.. Irán si představujeme jako polopouštní, spíše hornatou zemi, kde místní herpetofaunu reprezentují především zvířata, přizpůsobená horkému pouštnímu klimatu. Ale krokodýli…?

Přesto tomu tak je. V jihovýchodní části Iránu, asi sto kilometrů severně od pobřeží Arabského moře poblíž hranice s Pákistánem se nachází chráněná oblast Gandou. Na mapách bývá také označena jako Bahukalat Protected Area. Byla založena v roce 1971, zabírá plochu 3800 km2 a je domovem malé, roztroušené populace krokodýla bahenního Crocodylus palustris. Jejich celkový počet se odhaduje na 200 – 300 jedinců. Jde o nejzápadnější výspu rozšíření krokodýlů bahenních vůbec. Žijí v řekách Sarbaz, Kaju, Bahukalat a Shirin kor a v jejich okolí, kde se občas vyskytují jak přírodní, tak i uměle vytvořené vodní nádrže. Nejvíc krokodýlů (60-70) našlo domov v přehradní nádrži Pishin.                                                                                                         

Crocodylus palustris je vcelku přizpůsobivý druh a relativně zdatný chodec, schopný se v případě potřeby po souši přesunovat z jedné nádrže do druhé. V důsledku migrace byly zaznamenány případy, kdy v malé vodní nádrži, zpravidla vhodné pro jedno až dvě zvířata, bylo napočítáno deset až třicet jedinců. Život tu ovšem není jednoduchý. V posledních letech trápí tuto oblast sucho, takže stav vody v řekách je nízký, krokodýli v nich nacházejí jen málo potravy, občas jsou nalezeni zcela dehydrovaní, vyhladovělí a často i mrtví jedinci různých velikostí. Tomu ostatně odpovídají i jejich malé rozměry. V letech 2001 – 2003 bylo odchyceno a změřeno patnáct místních krokodýlů. Jen dva z nich měřili více než dva metry, což je výrazně méně než činí průměr např. v Indii nebo na Srí Lance. Jeden odchycený jedinec vážil při délce 250cm jen 45kg, což je 10-15% pod standardní váhou odpovídající této velikosti. Největší zde zdokumentovaný krokodýl (2007) měřil 274cm. Situace se nicméně liší podle místa. Na některých jsou rezervoáry vody dostačné a lokální minipopulace prosperují dlouhodobě.

Místní obyvatelé se ke krokodýlům naštěstí nechovají nijak zle. Jsou pro ně „ti co žijí ve vodě“, raději se jim vyhýbají, nijak  je nepronásledují a neničí jim snůšky vajec. Je to zapříčiněno i kulturními a náboženskými tradicemi místních lidí. Kromě toho je zabití krokodýla trestáno pokutou v přepočtu asi 2000 USD, což je pro vesničany naprosto horentní suma. Dobrému sousedství naopak neprospívá, zejména v posledních suchých letech, fakt, že si krokodýli přilepšují lovem domácí drůbeže, kůzlat apod. Mimochodem, jejich obecně přijímaný anglický název mugger (lupič/ zloděj), je docela trefný.

 

V roce 2008 bylo v centrální části chráněné oblasti zřízeno první záchranné centrum Dargas, schopné poskytnout útočiště několika desítkám krokodýlů. Zatím se postupně naplňuje, jsou sem přemisťování zejména „problematičtí“ krokodýli, kteří si až příliš navykli navštěvovat kurníky vesničanů. Iránští zoologové se o zbytkovou populaci Crocodylus palustris přirozeně zajímají, nemají ovšem k dispozici potřebné materiální vybavení a finanční prostředky k jejímu pravidelnému průzkumu a monitorování, kromě toho se jedná o odlehlou ne právě dobře dostupnou oblast země. Podle nepotvrzených zpráv by se snad další populace mohly vyskytovat v těsné blízkosti pákistánské hranice, hovoří se o řece Nahang a přilehlých vodních nádržích. Jedná se ovšem o oblast, která je, diplomaticky řečeno, mimo kontrolů úřadů a bezpečnostní důvody neumožňují herpetologický průzkum.

K páření dochází obvykle v březnu, v květnu samice snášejí na plážích do vyhrabaných písečných jamek, hlubokých zhruba 30cm kolem 20-30 vajec. Ta  měří okolo 8cm a váží 80-90g. Mláďata se líhnou po 50-60 dnech, zpravidla koncem července, po vylíhnutí měří asi 25cm. Vejce a mláďata ohrožují obvykle místní predátoři jako lišky, mangusty a varani, v posledních letech ale stále více sucho a hlad.

Určitou specialitou krokodýlů bahenních je hloubení nor. Většinou je vyhrabávají v říčních březích poblíž vody, najdou se ale i nory, vybudované dále od vody mezi kořeny stromů. Bývají 1,5 až 5 metrů hluboké. Používají je především k ochraně před letním žárem, v noci se pak vydávají na lov. Nebyly zde ale zaznamenány případy, kdy by samice v norách odkládaly snůšky vajec.

Co se týká potravy, nejsou místní „muggeři“ nijak vybíraví. Většinou se živí rybami a vodními ptáky, jak již bylo zmíněno, příležitostně si přilepšují i menšími domácími zvířaty vesničanů. Občas pojídají i mršiny.

Iránští krokodýlí nemají jednoduchý život, v poslední dekádě jim ho navíc ztrpčuje nepříznivé počasí. Doufejme že přežijí.

 

Text: Libor Kopečný

Foto: Asghar Mobaraki, Libor Kopečný