Zubatá Zapata

atnáctý den v Perle Karibiku přinesl, tak jako v uplynulé dny, slunce a pěkně horké a upocené počasí. Ještě pořád jsme byli na Jihu a tak se ani nebylo čemu divit. Náš půjčený tmavě modrý Peugeot 206 si s dalšími výmoly a dírami v silnici broukal zase novou písničku a po tom kusu cesty co už měl za sebou, se jistě těšil zpátky domů (do půjčovny aut v Havaně), kde na něj čekala nejen oprava zámku na kufru (který měl teď jen lehce přivázaný), ale také nutné znovu vytlučení kol do původního kulatého tvaru. My ještě nepomysleli na návrat do hlavního města, ale těšili jsme se také-dnešním cílem byl Národní park Zapata(Ciénaga de Zapata), jedno ze dvou posledních útočišť bývalých králů kubánských vod a bažin. To ráno jsme ještě netušili, jak paradoxně může znít slovo SVOBODA, kterým se ostrov po 31. 12. 1958 může pyšnit…

Po tom co jsme se ubytovali v malém domečku ve městečku Rodrigo (to se nacházelo hned za velkoměstem Austrálie=))jsme se vydali hledat malebný mokřadní park plný zeleně, klidu a mnoha druhové fauny a flóry (jak jsme si mysleli). Díky krátké sedmikilometrové vzdálenosti a téměř rovnému směru, jsme byli během chvíle u cíle, a neztraceni i díky přesným a velkým ukazatelům (což nebývá časté). Kamenitá cesta olemovaná vysokou travou a keři končila u dřevěné brány s prosklenou kukaní, ze které na nás k našemu podivu nemrkal usměvavý příslušník policie, ale obrázek bystře vyhlížejícího zubatého draka. Tady začínalo jejich teritorium, tady by měla člověku naskakovat husí kůže a zužovat se zorničky pozorným zkoumáním travin. Při pohledu na bohatě zdobené billboardy s nejrůznějšími fotografiemi plazů, nám začaly malinko tikat koutky a my si pomalu uvědomovali, že si tady ochrana mizejícího druhu vybírá svou daň. Našim autíčkem jsme zajeli na parkoviště mezi autobusy, ze kterých se linul chlad klimatizace a vycházeli turisté plni očekávání a radosti z dalších rychlých zastávek na už tak uhoněné cestě. Po zaplacení parkovného (které nám bylo při odjezdu vráceno), jsme se vydali po jejich stopách, sice ne tak čistí a navonění, ale stejně plní očekávání. Vstup, pohostinství i obchůdky stejně stylizované a zdobené tmavým dřevem, vyřezávanými sochami a malůvkami na nás již byli připraveny. Netrvalo dlouho a tak jako jinde na Kubě nás brzy oslovil usměvavý pán s nabídkou komfortních služeb za nemalé peníze (tady se to bohužel nedalo usmlouvat na cestovatelskou sumu jako u většiny stánkařů ve městech) a už jsme byli i my ač ne úplně rádi součástí komerčního frmolu, kterým se tento malý kout mohl pyšnit.

 

Loďkou za původními obyvateli

Motor malé nestabilní lodičky, do které jsme se i s naším nemalým průvodcem jen taktak vešli, začal burácet a už jsme si to mířili úzkou říčkou mezi mokřady někam do dáli. Kam, to jsme neměli ani ponětí, možná že to někdo říkal, ale určitě ne česky a pokud mluvil anglicky, tak jsme to asi přeslechli. Naším jediným zájmem bylo pozorně očima prohledávat břehy a hledat největší predátory ostrova. Naše zklamání bylo nemalé, když jsme našli jen jednoho lovícího ibise bílého (Eudocimus albus) a anhingu (Anhinga anhinga). Loďka po chvíli vjela do obrovské zátoky a mířila si to k jakémusi ostrovu. Tady je tedy ještě nepotkáme – do tak velké vodní plochy by se asi neodvážili ani oni a kdyby ano, jen tak v duchu jsem si představovala jakých rozměrů by museli dorůst, a zda by se potom nějaký blázen vůbec odvážil vjet malinkou lodičkou do nitra jejich revíru.

Při výstupu na ostrov nám náš bosso kapitán oznámil, že na průzkum máme hodinu a pak, že nás bez milosti dopraví zpátky na pevninu mezi další čekající dobrodruhy… byla tady ještě jedna možnost, Ti majetnější autobusovatelé si mohli pronajmout malebnou chatku v druhé části tohoto ostrůvku a za nemalebně vysokou cenu v ní jednu noc zůstat. Tolik odvahy jsme my ovšem neměli a tak jsme se jen prošli a vyfotili na krásném dřevěném mostu spojujícím den a noc=). Na ostrůvku bylo pár soch vyobrazujících původní obyvatelstvo při denních pracích, lovu a hrách na hudební nástroje. Mezi vznešenými starými stromy Ceiby se proháněli kurlani chřástalovití (Aramus guarauna) a kolpíci růžoví (Platelea ajaja) a celá ta dramatičnost končila domkem z hlíny a slámy, kde nás oživlí domorodci pomalovali hlínou, pohladili ostrou větví keře, zatančili si s námi kolečko a vybrali drobné do mušle… k dokonalosti už chyběl jen zpěv, ne, ten vlastně také nechyběl. Rádi a už naučeni jsme ještě vrchnímu šamanovi odevzdali propisku a ke vší spokojenosti se odebrali k místnímu přístřešku se suvenýry a občerstvením. Tak a je to, živé jsme je neviděli, ale jak už to tak bývá… musejí si na svou vlastní kůži vydělat sami – nejen svou vlastní kůží! Drsné? Ano, ale bez turistů by tady už asi nebyli-to nám ale teprve začalo pomalinku vnikat do mozkových závitů. Maso jsme pro tentokrát odmítli, ale náušnice z jejích kostí, bílé jako sníh – jsem si odvážela v kapse, snad pro štěstí. Následná cesta zpět do přístavu byla mlčenlivá a ticho lámalo jen plácání vln o boky lodi, vítr opřený do přídi a jemné srkání nápoje,který nám před odjezdem namíchal barman-rum s ananasem v kokosu nám lehce zvedl náladu…

 

Další stopy vedou do zoo

Po zaplacení dalšího nemalého vstupného (podotýkám, že v našich peněženkách už po těch 14dnech vál vítr, ale komerce si žádala pesa  jsme dostali milou, mladou paní průvodkyni, která nás provedla první části zahrady, kde jsme míjeli výběhy s typickou kubánskou faunou, jako jsou leguáni kubánští (Cyclura nubila) a hutie kubánské (Capromys pilorides). Atmosféra této části byla kouzelná, chvíli šel návštěvník po dřevěných mostech, chvíli prozkoumával močály, obdivoval poletující kolibříky, nebo se až bláznovsky radoval z rostliny, jejíž listy se při doteku zavřely jako by se odmítali podřídit vůli člověka. Paní při výkladu znovu poukázala na historii původního obyvatelstva, a podrobně nám popisovala tří fázový způsob výroby dřevěného uhlí. Mohli jsme si také zopakovat vývoj a reprodukci plazů zobrazenou v nemalé vitríně. Dále chodníček lemovali obchůdky se suvenýry (jak jinak) a po průchodu restaurací už nás čekali Ti, za kterými jsme sem přijeli. Černovlasá Kubánka se s námi rozloučila a jistě šla k bráně pro nové návštěvníky této zoo. Zůstali jsme před obrovským výběhem, který měl ve středu velkou tůni. Byli tady a nebylo jich málo… prostor se nám sice zdál v první chvíli velký, ale když jsme se dověděli od starého Kubánce, který si nás přebral, aby nám o nich něco řekl, ukázal nám, jak žerou a vybral od nás nějaké to peso na rum, že jich je v tomto výběhu na dvě stovky…a dospělých!!! Jen jsme na sucho polkli. Diamant mezi krokodýly, krokodýl kubánský (Crocodylus rhombifer), který si tvoří velké teritoria, o která dokáže tvrdě bojovat a svou vychytralostí a rychlostí z nich vyhnat všechny nepřátele (nebo je sežrat)..zde ležel nehybně přecpán zbytky krav (o čemž svědčila i názorná ukázka “ošetřovatele” s bílým kyblíkem), v poměru samec a dvě až tři samice na cca 6m2… . Smutný pohled. Většina ze zvířat neměla oko, nebo měla značné (staré) šrámy na kůži. Nebylo se čemu divit… i když vypadali, jako zkrocení beránci, občas si určitě názory mezi sebou vyměnili. Výběh jsme obešli celý a v další části míjeli ještě několik menších s méně či více odrostlými mláďaty. S díky jsme odmítli pána, co za námi běžel s úsměvem od ucha k uchu a vnucoval nám s nadšením vycpaná mláďata tohoto chráněného druhu s basebalovou tyčí, tu s kytarou… nebo krokodýlí pacičky pro “štěstí”. Nevnímal je jako my… a i když jsem se začínala přemlouvat k tomu, abych pochopila, pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli už tohle nebyla trošku zvrhlost?! Nebo že bych zapomněla na dobu, kdy se u nás vycpaná zvířata zdobila fotbalovými míči a půllitry piva?

Trošku utrmácení jsme sedli ke stolu v restauraci a dali si znovu kokonápoj… Možná příjemné prostředí a možná jen zvědavost a finanční podpora pokračování chovu mizejících krokodýlů (nebo jen strach, že maso přišlo v niveč) jsme si objednali i nelevný malinkatý talíř s jejich masem. Chvíli mi trvalo, než jsem se přemluvila k tomu, abych sousto mých oblíbených chovanců strčila do úst, ale byla to Kuba a zkusit se má všechno! Fuj! Tak krokodýla už nikdy jíst nebudu!!! (maso bylo šlachovité s chutí a konzistencí křížence kozy, králíka, kuřete a něčeho co jsem ještě nejedla . Kluci tedy zbaštili zbytek za mě a já si vychutnávala zdejší živou hudbu (součást většiny zdejších restaurací) a jemný karibský vánek. Společnost nám chvílemi dělal i místní kouzelník, člen kapely – který nás rozveselovat svými triky a vtipy. Tak ještě šup pro nějaký ten suvenýr a pozdravit pána na toaletu (toto je také typické na místních toaletách – vždy a to i v případě, že po sobě splachujete vlastnoručně nabranou vodou a použijete svůj ubrousek, se sluší poděkovat a zaplatit  obvykle stačí jen pár centů). Namířili jsme si to k poslední, ale té nejdůležitější zastávce dnešního výletu.

 

Bez plotu nepřežijí

Vstoupili jsme s lehkým krokem do prostorů k jakýmsi kancelářím a podivovali jsme se tichu, které tady vládlo. Když se člověk otočil a znovu podíval zpět k zoo, viděl davy turistů… tak proč ten klid a prázdno tady. Tady na místě kde by měly být davy dvakrát tak větší?! Nebyli zde stánky se suvenýry ani možnost vychlazených nápojů, ale vzduchem se nesla harmonie a my měli příjemný pocit. Ani nám nevadilo zaplatit další vstupné, tentokrát paradoxně nebylo ani vysoké. Usměvavý, brýlatý muž středního věku nám lámanou angličtinou začal vyprávět, ukazovat a vysvětlovat. Byli jsme připraveni, už jsme navštívili nejednu záchrannou stanici, ale na člověka stejně tíha dopadala, hlavně když si uvědomil, jak se na tomto místě bije naděje s depresí a smutkem. Možná proto zde nebyli návštěvníci (proč si kazit načančanou dovolenou), ale za sebe jako krokodýlařku můžu říct, že by měl každý příznivec kubánského druhu vidět ono jedno z posledních míst, kde ještě “žijí”.

Pán nám osvětlil jaký je rozdíl mezi krokodýlem kubánským a jeho utlačovatelem krokodýlem americkým (Crocodylus acutus) – (podotýkám,že v tuto chvíli jsme dokonale okukovali vycpané exempláře) a potom už začal líčit chov. Na farmě chovají přes 4tisíce jedinců ve výbězích, z nichž ty nejvíce se objevující skrývaly mláďata do jednoho roku (150-200 ks v kóji), dále pak ubývalo kusů s přibývajícím věkem a od pěti let se krokodýlci rozdělovali na samce a samice. Ti, kteří měli štěstí, byli dále ponecháni na chov v poměru samec a čtyři holky. Jiní pak sloužili jako již zmiňované vycpané malé exponáty s baseballkami, nebo od pátého roku byli dáváni do prodeje na maso (především samci). Spotřeba byla dle poptávky, zhruba 1 až 2 týdně. Tady se konečně dostáváme k jádru pudla – kdyby farma nehospodařila takto, neměla by díky nízké návštěvnosti a vysokým nákladům (především na líhně a krmivo), finance na chov. Kdyby nebyly tyto farmy, zanikl by fascinující endemit Kuby díky křížení s dovezeným druhem krokodýla amerického a Svět by tak přišel o další skvost. Neb na Kubě už nejsou čistá místa jen pro zelenožluté draky a díky rozrůstající se populaci a malé kapacitě ostrova, kdo ví, jak dlouho zde ještě budou moct žít lidé a jacíkoliv krokodýli volně bok po boku.

Vrátili jsme se autem do Rodriga, povyprávěly našemu bytnému celodenní zážitky, snědli guavu, kterou nám dal a pochlubil se, že rodiče mají sady i s mangem, ale na to bylo brzo – byla zima. Podotýkám, že večer byl příjemně teplý a pán zůstal jako opařený, když jsme mu řekli, že zrovna psali naši, že v česku je mínus dvacet stupňů – takovouhle zimu by totiž nezvládla ani guava

A tak jsme pochopili… a to, co mě z celého výletu zajímalo nejvíc, jsem poznala… Co k tomu dodat? Kuba, ostrov Svobody a jedno z nejúžasnějších míst světa (nejen díky rozmanité fauně a flóře, ale díky usměvavým lidem a otočení časových ručiček o 50 let zpátky) je vězením pro Kubánce a jejich krokodýly, ale ne zlým způsobem. Vězením, které jim pomáhá, aby přežili, utekli Americe a dalším přistěhovalcům… a zůstali skvosty a raritou na své vlastní půdě… doma! Jak dlouho to ještě vydrží, to nevíme, je to tak křehké jako kožovité vejce a drtivé jako jejich zuby. Držíme jim pěsti, i když víme, že asi marně…

 

Text a foto: Eva Šlosarčíková